Smutek uprostřed léta

Budu teď asi psát dost nesouvisle, stejně jako bych si psala do papírového deníčku (který jsem dost vytěžovala v Itálii, ale po návratu už jsem do něj ani neškrábla).

Pořád jsem nějaká pomatnělá, ale přece jen už je to lepší. Už nejsem hlavou pořád v Itálii (but I must keep the dream alive... jinak se tu zase budu plácat), už se snažím být víc tady a teď. Ve čtvrtek jsem dopřeložila Feraly, v pátek si od nich dala voraz prací na bytě a o víkendu jsem je redigovala, abych je v pondělí odevzdala. Sama jsem s tím docela spokojená, tak uvidíme. Snad mi to redaktorka nehodí na hlavu a snad brzy přijde nějaká další práce, klidně i posudeček bych si napsala.

Už pomalu začínám s pražským sociálním životem. Ve středu jsem sice zrušila sraz s Mrkákem (místo toho jsme jeli s Kocourem na noční koupání, bylo to velice hezké a romantické, obzvlášť s blýskající se oblohou v dáli, ale nějak mi to nestačilo), ale ve čtvrtek jsem se viděla s Martinou (a jejími dvěma kamarádkami). Hm, chyba. Zbytečně strávený čas. Film v kině byl dobrý, ale následovala taková úplně zbytečná povrchní konverzace. A ani pivo mi nechutnalo. A jen jsem si vzpomněla, že když jsem byla u Annalisy na střešní terase a přišla tam Elvira, tak jsme se byly schopné bavit všechny tři - já vyprávěla své kalábrijské dobrodružství, na animátorské ušní červy navázala Elvira tím, jak pracovala v Mondo Convenienza a jeden večer se přistihla, jak si zpívá jejich znělku ve sprše, s Annalisou jsme povídaly naše společné zážitky (stejně mě dojalo, že si pamatovala mou hrůznou cestu z Narni) a nějak prostě vůbec nevadilo, že jsme tři a že s Elvirou se vidím poprvé v životě.

I přes pomalé vykukování z ulity se pořád moc nemám k tomu, abych se ohlašovala. Jen se strašnou nechutí píšu maily soukromým pučtokům, že tu jsem a že bychom mohli znovu začít. Vlastně jsem to odkládala, až budu mít Feraly za sebou, přičemž ono to zase nezabírá až tak moc času. Jen se mi fakt šíleně moc nechce. Včera odpoledne jsem zase něco zvládla, ale na to-do-listu pořád zbývají další psací položky.

Příští týden mi začíná intenzivní (3x týdně) kurz italštiny. Během finišování Feralů jsem byla moc ráda, že můžu být doma, hrbit se u počítače a s nikým se nebavit, ale myslím si, že mi trochu pučtočení asi prospěje a třeba se i znovu rozzářím.

A pořád o mně nevědí ani kamarádi, respektive většina z nich. V pátek jsme s Kocourem ve Žlutých lázních potkali Čočára, ale Annie neví nic.

Včera jsem ovšem prožila večer ve velice milé společnosti. V neděli mi přišel mail, ve který už jsem ani nedoufala (a je pravda, že mě to prodlení mrzelo, i když jsem si tím nechtěla kazit dojmy a vzpomínky). A včera odpoledne před šestou jsme se s ETm sešli. Na pražských Vinohradech, zatímco v městečku na Slovácku obklopeném vinohrady probíhá LFŠ. V Uherském Hradišti není nikdo z nás (a já musím přiznat, že se mi po LFŠ stýskalo, loni a předloni to byl tak krásný útěk z reality, ale po loňsku by to bez ETho nebylo ono). Začali jsme v Café Ideal, kde jsme si dali tři skleničky, pokračovali jsme procházkou přes Riegerovy sady do Prádelny, kde jsme měli další dvě skleničky, výborný celerový krém a výborný quiche, a zakončili jsme to v Boudoiru šláftruňkem (Malteco, mňam) a cannettkou. Rok po loňské LFŠ, kde jsem si díky němu prožila nejkrásnější letní platonickou lásku. Víc než tři čtvrtě roku po posledním setkání. A pořád to bylo super, přirozený, příjemný, click-connected. Neztratili jsme se. A nevím, kdy se uvidíme příště, ale nebojím se, že bychom se ztratili.

(A dozvěděla jsem se jednu lehce překvapivou věc, a to, že jeho Renatka je o 9 let starší než on. Takže jí bylo 32, když začala chodit s ETm, kterému tenkrát bylo 23. Hustý. A já jsem byla celá pryč z polibku se skoro třiadvacetiletým Cicciem.)

Po horkách se ochladilo. Vedra v ČR se mi stejně líbí. V pondělí jsem jela na biciclettě do Dobřejovic vyreklamovat sluchátka (a dostala jsem zbrusu nová, heč) a chytla jsem krásný slejvák. Moc se mi to líbilo, akorát pak sešlo z mého původního plánu si ještě vyrazit někam na výlet.

Světla je pořád ještě dost, ale stejně se nedokážu zbavit myšlenek na podzim, brrr. Trochu mě mrzí, že jsem nejdelší červnové dny prožila v Kalábrii, kde je den o tolik kratší než u nás. A je zvláštní, že přestože jsem loni na podzim neměla pocit, že bych nějak obzvlášť trpěla, tak se při vzpomínce na něj stejně otřesu.