čtvrtek 16. července 2015

Back to Earth

and carry on?

Nějak to nejde. Vůbec to nejde. Návrat v pátek k veskrze smutným světem. Pípa v neděli umřel, zůstala po tom ošklivá pachuť a blbá nálada. Já se doma mořím s překladem, největší radost mám z kočiček, ale jinak moc z ničeho dalšího, nevylejzám mezi lidi, vlastně většina lidí ani neví, že jsem zpátky. A já tak nějak úplně nejsem zpátky. Na kalábrijském posto di merda jsem si zpívala: "I lost some need that was urgent to myself..." But I found yet another need.

Non si va a lavorare in Calabria, jak jsem se dozvěděla od kamarádů v Římě. Nesmírná radost ve Věčném městě. A zase velký úžas nad tím, kam jsem se posunula. A trochu lítost, že jsem taková nebyla tehdy před sedmi osmi lety. Forever delayed, jenže tou lítostí nic nespravím.

Mám velký absťák. Zase je to podobný tomu, když se do někoho zamiluju, pak už s ním nejsem a říkám si: "Ještě tehdy a tehdy jsem se vedle něj probouzela." Hm, tak ještě před týdnem jsem byla v Římě, nádherný čtvrtek, cesta do akvaduktového parku, do Andělského hradu, na pizzu v Trastevere a pak EUR. A večer socializace v Hoola Hoop.

A podobně, jako když se do někoho zamiluju a pak už s ním nejsem, tak mi nejvíc chybí to, jak jsem se tehdy cítila. To feel that alive. Chybí mi ta ragazza solare, sorridente, aperta, comunicativa. Po návratu můj společenský život zmizel, částečně z nutnosti (blížící se deadline) a částečně z mé vlastní (ne)vůle.

Chytám roupy. Opravdu přemýšlím, že bych to zkusila ještě jednou (koneckonců už v sobotu mi poslal Gigi nabídku, abych šla pracovat do baru do Vibo Marino... ma in Calabria non si va a lavorare). Ne v Kalábrii. V Římě. Na jihu byla sranda, ale jsou to opravdu buránci, až moc jiný svět. V Římě mi ale bylo fakt dobře, návrat mezi moje lidi. Klube se mi to v hlavě. Dodělat byt, pronajmout ho, odjet do Říma? Pracovat taky v baru? Ne kvůli kariéře ani penězům, ale kvůli zkušenostem (hehe, třeba jednoho dne opravdu něco napíšu, ale čím dál víc o tom pochybuju, protože prostě psát neumím), kvůli úniku, kvůli mému rozvoji a mému štěstí. Protože se v současné době svým pražským životem cítím ubíjena (a jo, jasně, že vím, že ubíjená můžu být kdekoli a že bych mohla asi provést jiné změny, a ne uvažovat nad tím, že rovnou přesídlím o 1400 kilometrů daleko). Protože si s Římem pořád tak něco dlužíme a mám pocit, že teď mám sílu mu splatit svůj dluh a přijmout splátku jeho dluhu.

Tahle myšlenka je teď urgentní. Uvidím, jestli to přejde, až dodělám překlad a zase tady nastartuju generátor radosti. Ale jestli ne, tak mizím. Nikdy jsem to nechtěla víc než teď.

Žádné komentáře:

Okomentovat