Smutek uprostřed léta

Budu teď asi psát dost nesouvisle, stejně jako bych si psala do papírového deníčku (který jsem dost vytěžovala v Itálii, ale po návratu už jsem do něj ani neškrábla).

Pořád jsem nějaká pomatnělá, ale přece jen už je to lepší. Už nejsem hlavou pořád v Itálii (but I must keep the dream alive... jinak se tu zase budu plácat), už se snažím být víc tady a teď. Ve čtvrtek jsem dopřeložila Feraly, v pátek si od nich dala voraz prací na bytě a o víkendu jsem je redigovala, abych je v pondělí odevzdala. Sama jsem s tím docela spokojená, tak uvidíme. Snad mi to redaktorka nehodí na hlavu a snad brzy přijde nějaká další práce, klidně i posudeček bych si napsala.

Už pomalu začínám s pražským sociálním životem. Ve středu jsem sice zrušila sraz s Mrkákem (místo toho jsme jeli s Kocourem na noční koupání, bylo to velice hezké a romantické, obzvlášť s blýskající se oblohou v dáli, ale nějak mi to nestačilo), ale ve čtvrtek jsem se viděla s Martinou (a jejími dvěma kamarádkami). Hm, chyba. Zbytečně strávený čas. Film v kině byl dobrý, ale následovala taková úplně zbytečná povrchní konverzace. A ani pivo mi nechutnalo. A jen jsem si vzpomněla, že když jsem byla u Annalisy na střešní terase a přišla tam Elvira, tak jsme se byly schopné bavit všechny tři - já vyprávěla své kalábrijské dobrodružství, na animátorské ušní červy navázala Elvira tím, jak pracovala v Mondo Convenienza a jeden večer se přistihla, jak si zpívá jejich znělku ve sprše, s Annalisou jsme povídaly naše společné zážitky (stejně mě dojalo, že si pamatovala mou hrůznou cestu z Narni) a nějak prostě vůbec nevadilo, že jsme tři a že s Elvirou se vidím poprvé v životě.

I přes pomalé vykukování z ulity se pořád moc nemám k tomu, abych se ohlašovala. Jen se strašnou nechutí píšu maily soukromým pučtokům, že tu jsem a že bychom mohli znovu začít. Vlastně jsem to odkládala, až budu mít Feraly za sebou, přičemž ono to zase nezabírá až tak moc času. Jen se mi fakt šíleně moc nechce. Včera odpoledne jsem zase něco zvládla, ale na to-do-listu pořád zbývají další psací položky.

Příští týden mi začíná intenzivní (3x týdně) kurz italštiny. Během finišování Feralů jsem byla moc ráda, že můžu být doma, hrbit se u počítače a s nikým se nebavit, ale myslím si, že mi trochu pučtočení asi prospěje a třeba se i znovu rozzářím.

A pořád o mně nevědí ani kamarádi, respektive většina z nich. V pátek jsme s Kocourem ve Žlutých lázních potkali Čočára, ale Annie neví nic.

Včera jsem ovšem prožila večer ve velice milé společnosti. V neděli mi přišel mail, ve který už jsem ani nedoufala (a je pravda, že mě to prodlení mrzelo, i když jsem si tím nechtěla kazit dojmy a vzpomínky). A včera odpoledne před šestou jsme se s ETm sešli. Na pražských Vinohradech, zatímco v městečku na Slovácku obklopeném vinohrady probíhá LFŠ. V Uherském Hradišti není nikdo z nás (a já musím přiznat, že se mi po LFŠ stýskalo, loni a předloni to byl tak krásný útěk z reality, ale po loňsku by to bez ETho nebylo ono). Začali jsme v Café Ideal, kde jsme si dali tři skleničky, pokračovali jsme procházkou přes Riegerovy sady do Prádelny, kde jsme měli další dvě skleničky, výborný celerový krém a výborný quiche, a zakončili jsme to v Boudoiru šláftruňkem (Malteco, mňam) a cannettkou. Rok po loňské LFŠ, kde jsem si díky němu prožila nejkrásnější letní platonickou lásku. Víc než tři čtvrtě roku po posledním setkání. A pořád to bylo super, přirozený, příjemný, click-connected. Neztratili jsme se. A nevím, kdy se uvidíme příště, ale nebojím se, že bychom se ztratili.

(A dozvěděla jsem se jednu lehce překvapivou věc, a to, že jeho Renatka je o 9 let starší než on. Takže jí bylo 32, když začala chodit s ETm, kterému tenkrát bylo 23. Hustý. A já jsem byla celá pryč z polibku se skoro třiadvacetiletým Cicciem.)

Po horkách se ochladilo. Vedra v ČR se mi stejně líbí. V pondělí jsem jela na biciclettě do Dobřejovic vyreklamovat sluchátka (a dostala jsem zbrusu nová, heč) a chytla jsem krásný slejvák. Moc se mi to líbilo, akorát pak sešlo z mého původního plánu si ještě vyrazit někam na výlet.

Světla je pořád ještě dost, ale stejně se nedokážu zbavit myšlenek na podzim, brrr. Trochu mě mrzí, že jsem nejdelší červnové dny prožila v Kalábrii, kde je den o tolik kratší než u nás. A je zvláštní, že přestože jsem loni na podzim neměla pocit, že bych nějak obzvlášť trpěla, tak se při vzpomínce na něj stejně otřesu.  

Výňatek z větší myšlenky

Místo horlivého finišování Feralů se povaluju na posteli a načrtávám si v duchu svou bilanci posledního desetiletí, kterou mám jako třicítka v plánu napsat. Dostala jsem se k položce "vztahy".

A tu je, co mě napadlo:

Se vztahy to pořád není žádná sláva za posledních deset let, i když se s Frackem všechno změnilo a tak všechno, co přišlo po něm, bylo lepší než to, co bylo před ním.

V současné době jsem zaseklá (a ne a ne se odseknout, o což se někdy ani nepokouším, ale jindy nad tím velice usilovně přemýšlím - a to je asi tak všechno, aspoň jak se to může pozorovateli zvenčí -a mně - zdát) ve vztahu s klukem, který mě má rád, se kterým mi je fajn, který mi pomáhá (ale tohle neplatilo zdaleka vždycky), ale který ke mně až tak úplně nepatří, se kterým toho nemám až tak moc společného. Pořád je to ale lepší vztah, než všechny ostatní před ním (na druhou stranu teď vím, že všechno v mém životě je lepší než předtím). Pořád ještě sním ty svoje utopie o akčním parťákovi (kolo, lyže/snb, plavání, bruslení, voda, cestování), který bude číst knížky a bude mít přehled a zajímavý podněty a budu s ním moct o všem mluvit, bude do společnosti a zároveň mě dokáže ocenit.

V tu chvíli mi docvaklo, že jednoho znám. Znám jednoho moc chytrýho kluka, kterej - ač zaměřen hlavně matematicky - se zajímá o filosofii, lingvistiku, dění ve světě, literaturu, poezii, zajímavosti, film, pop-kulturu a tak. Rád cestuje - navštívil už hodně míst. A sportuje - jezdí na kole do práce a z práce, hraje basketball a volleyball, plave, lyžuje a baví ho zkoušet nový věci. A je společenský, má smysl pro humor, který mě většinou opravdu baví, a dokáže být velice zábavný a okouzlující.

(Někdy je ovšem spíš trapný, taky je lakomý a má o dost jiný vztah k hudbě než já)

Bingo. To vysvětluje veškerou lítost a divný pocity, který mě při kontaktu s ním (byť jen virtuálním) provázely. Pokud se prezentuje jako můj ideální muž (a ve virtuálu je to o dost snazší), tak je jasný, z toho nebudu ve výsledku zrovna radostná.

Ale to vlastně jen tak na okraj. Vysvětlení těch všech mých divných pocitů hlavně v loňském roce. Letos už to zase bylo jiný. Na jaře se stal mým nejbližším důvěrníkem, ale nedostal se mi pod kůži. V Itálii jsme byli v kontaktu méně - já nebyla moc často dostupná a Katje se pak narodil Oscar. Od té doby komunikuje sporadicky a já nejsem nažhavená na hangoutování s ním (to pořád souvisí s tou matností, vylejzám z nory už trochu víc, dneska jsem napsala čtyři maily, na které jsem myslela už 14 dní - many more yet to come, domlouvám si srazy, ale pořád jsem dost nekomunikativní, stáhlá v sobě) a žádné negativní emoce (lítost) se neprojevují.

Před dvěma týdny

Před dvěma týdny jsem byla v Římě. Le bellissime vacanze romane. Ale jo, teď už mi je líp. V pondělí pohřeb, to napomohlo k uzavření všeho a smíření se. Včera dopoledne rychle našlapaných 35 kilometrů na kole završených nákupem ovoce a zeleniny v Jesenici a Kunraticích a doma pak výrobou zmrzliny. A pak práce.

Jo, už mě pustil ten neklid, už jsem smířenější a spokojenější v Praze, ale pořád si myslím, že Věčné město na mě čeká. A teď si na něj zavzpomínám.

Poslední ráno v Kalábrii jsem se probudila na pláži. Na pláži to bylo vzrůšo i noc předtím, kdy tam za mnou přišel Eros a chtěl začínat nějakou erotiku, zachránil mě před ním Ciccio animatore (který se mě pak ptal, jestli já jsem nechtěla začínat nějakou erotiku) a ještě jsem byla svědkem toho, jak se Ciccio cameriere vracel s taškou plnou jídla od jedné ze svých mnoha děvčat. Prostě všechny tyhle cazzate calabresi, které ale jsou relevantní jen a pouze tam.

Hecla jsem se, že tam budu spát, přestože všichni ostatní se na mě dívali jako na magora. A je fakt, že to nebyl zrovna rozumný nápad. Po horkém dni přišla chladná noc, já jsem byla omotaná pod tím spacím hadrem... a byla mi zima, dokud nevyšlo slunce. Ve chvíli, kdy mi konečně začalo být příjemně, jsem zjistila, že je půl osmý a bylo by tedy asi záhodno vypadnout.

Il bagno ultimo, sprcha, snídaně, balení a velké loučení. Dojemné to bylo, hlavně když za mnou běžel Gigi, aby mi ještě dal racčí pírko pro kočičky. Pak jsem si vyšplhala do dodávky k čurákovi Biagovi a jeli jsme do Viba. Čurák mi kladl na srdce, abych mu našla v Praze holku na víkend, až přijede na veletrh cestovního ruchu a vůbec měl hodně zajímavých řečí. Ciao ciao na zastávce a já zjistila, že mi chybí jízdenka do autobusu i palubní letenka do letadla. Uh-oh, co teď? Přišourala jsem se k dědkům, co postávali u trafiky, sdělila jim svůj problém a vše se vmžiku vyřešilo. Jeden z nich, šéf místních popelářů, mě odvezl do nějakého obchodu, kde pracovala jeho známá, a kde jsem si jízdenku vytiskla. Pak mě ještě vzal na kafe, a když jsem mu nabízela, že ho pozvu, neb mi zachránil cestu, tak jen mávl rukou a pravil, že nevím nic o životě.

Vrátili jsme se k trafice, pořád ještě zbývalo dost času. Kecala jsem s tím trafikantem a vychutnávala si italskou atmosféru a otevřenost. Najednou se na zastávce objevil kuchař Enzo, můj oblíbený kalábrijský ptáček, který ráno nebyl v hotelu a nerozloučili jsme se. Ptal se mě, jestli nemám hlad, odjel, pak se vrátil a přivezl mi tři obložené bagetky a láhev vody. Che bello, che carino. Úplně mě tím dojal.
A pak přijel autobus, já nastoupila a dalších osm hodin jsem jela působivou vyprahlou horskou krajinou do Říma.

Jízda po GRA, Castelli Romani na jedné straně, vzpomínky ze září 2007, projížděli jsme i kolem domů ve Via Silicella. Roma Tiburtina, konečná stanice, prosíme vystupte. Vlhký horký ulepený římský vzduch. To bylo takové blaho! Ucítila jsem pach města a hned jsem ožila. Věděla jsem, že sem patřím.

Na Torpignattaře nějak dlouho nic nejelo, tak jem se vypravila do Pigneta pěšky. Casilina byla hnusná jako vždy, do toho ještě rozkopaná, já za sebou táhla těžký kufr a najednou na mě padl smutek. V hlavě mi zněla nějaká šílená píseň, co pouštěli ragazzi animatori, před očima se mi promítal Ciccio cameriere, jak obratně probíhá mezi stoly. Asi Stockholmský syndrom, ale chvíli mi bylo fakt smutno. Ale pak jsem dorazila k Annalise, přivítaly jsme se a všechno bylo v pořádku a za chvíli už jsme seděly na střešní terase jejího domu (úúúúúžasný, obzvlášť s výhledem na Castelli Romani), pily pivo a kouřily cannettku. Přidala se k nám její kamarádka Elvira, já vyprávěla celé své kalábrijské dobrodružství (In Calabria non si va a lavorare!), do toho jsme s Annalisou občas vytáhly vzpomínku na nějaký společný zážitek... krásné to bylo. Scházely jsme potom dolů k jejímu bytu, smály jsme se, věci nám padaly z rukou.

Druhý den jsem se vzbudila s bolavou hlavou (jo, ten městský vzduch mi asi nedělá dobře), ale přešťastná. A vyrazila jsem za pěší turistikou. Ten den mi rozhodně zůstane v paměti jako jeden z nejšťastnějších. Začínala jsem s úsměvem od ucha k uchu a nic mě nemohlo rozhodit. Ani davy, ani horko, nic. Vymotala jsem se z Pigneta, přešla jsem Ponte Casilino, dohopkala jsem na Piazza Ragusa, kde jsem se nasnídala, a pak jsem pokračovala dál. Bez mapy, bez jasného cíle. Občas jsem si trochu zašla, ale to nevadilo. Dala jsem si vyprošťovací Peroni a jedno supli. Narazila jsem na nádherné knihkupectví ve Via Amba Aradam, utratila jsem tam 36 eur a pokecala se sympatickými dívkami, které obchod vedly. Na trhu ve Via Sannio jsem si od Umpa Lumpy nechala vnutit za deset eur krásně žlutou kabelku. Scupitala jsem ke Kolosseu, pokračovala přes (rozkopané) Forum Romanum, nechala se obtěžovat dvěma neapolskými gladiátory a u Piazza Venezia jsem pak vklouzla do římských uliček. Pantheon a Piazza Navona, porchetta požíraná před kostelem, veškerá malebná oprýskaná zákoutí. Už jsem pak byla hodně uťapkaná, tak jsem jen šla pozdravit kočky na Torre Argentina a pak domů... klasická římská anabáze, radši pomlčet.

Doma jsem pokecala s Annalisiným spolubydlícím Matteem, pak přišla domů Annalisa a povečeřely jsme a na noc jsem ještě vyrazila za holkama do Hoola Hoop.

Další ráno s bolavou hlavou a skvělou náladou. Tentokrát jsem se rozhodla, že se svezu novým metrem C. Čekala jsem na autobus na křižovatce Palmiro Togliatti/Casilina a jaká radost, když se mě kolemjedoucí řidič zeptal na Via Walter Tobagi. Vzpomínka na Waltera animatora, kterému jsem vždycky říkala "signor Tobagi". Krásná synchronicita.

Zmrzlina v Cinecittà a pak procházka akvaduktovým parkem, mým snovým místem, které zase vypadalo úplně jinak se suchou trávou v plném létě. Pak šup do metra a hurá na Termini (se vzpomínkou na to, co jsem kdysi napsala na blog: "V metru je teplo a vlhko. Vždycky, když tu jsem, myslím na tebe.") a pak vatikánským expressem ke Castel Sant'Angelo, Hadriánově hradu, který mě esteticky vždycky spíš odpuzoval... ale uvnitř je to bomba! Ta vysoká nádvoří, vyhlídka na celé město, chodba dolů do katakomb. Jo, moc moc moc pěkný.

Před hradem jsem zase neudržela euro, koupila jsem si obrázky a další knížku (tentokrát v angličtině, Coea) a hladová jsem cupitala do Trastevere. Pizza al taglio a jedno malé Peroncino, pokecala jsem s týpkem za pultem, ale už bylo načase zvednout kotvy, protože mě ještě čekalo EUR. EUR s Pallalottomaticou na kopci, kde jsem před lety viděla The Cure. Monumentální EUR z bílého mramoru.

Večer jsme zašly na jídlo s Annalisou a Eleonorou a já se pak ještě šla poflakovat do Hoola Hoop, na autorské čtení, prohlížení knížek a pokec s Bettou a sympatickým malířem žijícím ve Francii.

Kolem druhé jsem se potácela domů, respektive k Annalise, a byla jsem přešťastná. Srdce mi plesalo nad tím, že všechny cazzate calabresi jsou za mnou, že jsem v Římě, že jsme se s Annalisou za tu dobu neztratily (naopak jsme si byly možná bližší, jenže to je daný mým vývojem), že si připadám hrozně uvolněně ve společnosti, že zářím, že je mi dobře. Nikdy dřív mi v Římě tak dobře nebylo, protože jsem si za sebou tahala všechny ty cazzate praghesi.

Další ráno zase kocovina. V půl jedenácté jsem měla sraz v Pignetu s Garim a taky to nemělo chybu. Den předtím v telefonu jsme se domlouvali italsky, ale na kafi jsme mluvili anglicky. A taky jsme se neztratili. Bylo to další milé římské setkání, které mi dodalo energii.

Pak už jen nakupování nesmyslů, balení, poslední loučení... a adrenalin, jestli stihnu z blbýho Ciampina letadlo. Ale jo, stihla. V letadle jsem ještě naposledy využila svého italského šarmu a dala jsem se do řeči s dvěma mladými dvojicemi, co letěly do Prahy na víkend. Při loučení jsem jim přála, aby se jim výlet vydařil, a Andrea odpověděl, že je to jasný, když výlet začíná takhle (se mnou).

A toť vše. V Praze jsem potemněla, straním se lidí, šudlám si překlad, běhám a jezdím na kole, bojuju s alergií (jo, docela hrozná reakce hned po návratu), muchlám se s kočkami a tak. A chybí mi italská, potažmo římská jiskra.

A musím tam jet. Ještě nemám s Římem vyřízené účty.

Matná

Týden v Praze a týden pěkně na houby. Obklopená smutnou atmosférou, která se den co den zhušťuje, jak mi všechno dochází, shrbená nad překladem, odříznutá od společenského života. Jak jiskrná jsem byla poslední týden v Kalábrii a jak ještě jiskrnější jsem byla v Římě. A teď matním. Možná se to všechno zlomí, až odevzdám překlad a chmury se trochu rozplynou. Ale možná taky ne.
A já mám pořád pocit, že mě Řím volá. Možná to volání brzy přejde, ale fakt cítím, jak by mi bylo dobře, kdybych ode všeho vypadla na jih a našla si tam nějakou práci za barem, případně v muzeu. Jen, abych si zaplatila cameru singolu (dívala jsem se a dá se najít už za 300 eur třeba u Centocelle, nebo za 320 blíž k akvaduktovému parku) a nějaké skromné živobytí. Jen abych nasbírala zkušenosti a ještě víc si oživila italštinu, kterou už jsem měla po těch čtyrech týdnech tak sympaticky rozmrskanou. Jen abych byla šťastná, když se to v Kalábrii nepovedlo.

Mám pocit, že teď na to mám odvahu. Pokud je to proveditelné, tak to udělám. Nechci tu odvahu ztratit.

Back to Earth

and carry on?

Nějak to nejde. Vůbec to nejde. Návrat v pátek k veskrze smutným světem. Pípa v neděli umřel, zůstala po tom ošklivá pachuť a blbá nálada. Já se doma mořím s překladem, největší radost mám z kočiček, ale jinak moc z ničeho dalšího, nevylejzám mezi lidi, vlastně většina lidí ani neví, že jsem zpátky. A já tak nějak úplně nejsem zpátky. Na kalábrijském posto di merda jsem si zpívala: "I lost some need that was urgent to myself..." But I found yet another need.

Non si va a lavorare in Calabria, jak jsem se dozvěděla od kamarádů v Římě. Nesmírná radost ve Věčném městě. A zase velký úžas nad tím, kam jsem se posunula. A trochu lítost, že jsem taková nebyla tehdy před sedmi osmi lety. Forever delayed, jenže tou lítostí nic nespravím.

Mám velký absťák. Zase je to podobný tomu, když se do někoho zamiluju, pak už s ním nejsem a říkám si: "Ještě tehdy a tehdy jsem se vedle něj probouzela." Hm, tak ještě před týdnem jsem byla v Římě, nádherný čtvrtek, cesta do akvaduktového parku, do Andělského hradu, na pizzu v Trastevere a pak EUR. A večer socializace v Hoola Hoop.

A podobně, jako když se do někoho zamiluju a pak už s ním nejsem, tak mi nejvíc chybí to, jak jsem se tehdy cítila. To feel that alive. Chybí mi ta ragazza solare, sorridente, aperta, comunicativa. Po návratu můj společenský život zmizel, částečně z nutnosti (blížící se deadline) a částečně z mé vlastní (ne)vůle.

Chytám roupy. Opravdu přemýšlím, že bych to zkusila ještě jednou (koneckonců už v sobotu mi poslal Gigi nabídku, abych šla pracovat do baru do Vibo Marino... ma in Calabria non si va a lavorare). Ne v Kalábrii. V Římě. Na jihu byla sranda, ale jsou to opravdu buránci, až moc jiný svět. V Římě mi ale bylo fakt dobře, návrat mezi moje lidi. Klube se mi to v hlavě. Dodělat byt, pronajmout ho, odjet do Říma? Pracovat taky v baru? Ne kvůli kariéře ani penězům, ale kvůli zkušenostem (hehe, třeba jednoho dne opravdu něco napíšu, ale čím dál víc o tom pochybuju, protože prostě psát neumím), kvůli úniku, kvůli mému rozvoji a mému štěstí. Protože se v současné době svým pražským životem cítím ubíjena (a jo, jasně, že vím, že ubíjená můžu být kdekoli a že bych mohla asi provést jiné změny, a ne uvažovat nad tím, že rovnou přesídlím o 1400 kilometrů daleko). Protože si s Římem pořád tak něco dlužíme a mám pocit, že teď mám sílu mu splatit svůj dluh a přijmout splátku jeho dluhu.

Tahle myšlenka je teď urgentní. Uvidím, jestli to přejde, až dodělám překlad a zase tady nastartuju generátor radosti. Ale jestli ne, tak mizím. Nikdy jsem to nechtěla víc než teď.